Jedna ulice v Jeruzalémě

Jedna ulice, v jednom městě, v jedné zemi. Ta ulice je esencí toho, co ta země je a co znamená pro svět. V dobrém i špatném. Po minulé neděli se do její historie znovu, už po několikáté, zapsala fanatická zloba dalším zločinem.

Pro Židy je to ulice Hagai, pro Araby je to El Wad. Pro čtenáře zpráv je to po včerejšku místo další vraždy, kterou v Jeruzalémě spáchal Palestinec a jejíž obětí je znovu Izraelec, Žid.

Ti z vás, kteří jste Jeruzalém navštívili, ji jistě znáte. Ta ulice začíná u Ša‘ar Šechem, neboli Damašské brány, kříží ji Via Dolorosa a zhruba v polovině se lomí a běží paralelně s obrysem Chrámové hory, aby vyústila na náměstí před Západní zdí. Najdete na ní hlavně obchody a kavárničky, ale také sídla religiózních organizací, nebo se z ní třeba můžete dostat do běžnému turistovi neznámého a skrytého místa HaKotel HaKatan, neboli k Malé zdi (viz video, pusťte si to, za chvíli to budete potřebovat). Jenom pro muslimy jsou povoleny čtyři vstupy na Chrámovou horu, které zde najdete také.

Ulice vznikla za římských dob, pravděpodobně v trase ještě starší ulice z časů Herodových, v byzantských dobách byla součástí obchodní třídy Cardo, té východní. Poblíž křížení s Via Dolorosa můžete vidět její původní byzantské či snad dokonce římské dláždění. Její jméno naznačuje původ, gai je hebrejské a wad arabské slovo pro údolí. Ulice totiž kopíruje tvar Centrálního údolí, neboli „Údolí sýrařů“, jak je nazval Titus Flavius Josephus, které oddělovalo horu Moria od hory Sion a na jihu se sbíhalo s údolím Kidron. Nemáme již šanci je vidět, je zcela zaplněné troskami a odpadem a několika patry dnes již v podzemí ukryté výstavby.

Není to jednoduché místo. Je to vnik Izraele a židovství do míst, které Arabové vidí jako jenom a jenom jejich. Židům se na této ulici podařilo postupně koupit několik domů, kde nyní sídlí ješiva, synagoga, nebo zde má sídlo Chabad, organizace Lubavičských chasidů. Od Damašské brány po ní denně chodí desítky zbožných Židů z lokalit na sever od Starého města, kteří míří k Západní zdi. Jednou za rok, na svátek Den Jeruzaléma, výročí jeho sjednocení, je ulice zavřená kvůli pochodu Židů, kteří po ní v tisících jdou s izraelskými vlajkami muslimskou čtvrtí k Západní zdi. Šel jsem tam dvakrát, věšeli jsme ze žebříku mezi domy patřícími muslimům transparenty se sionistickou tématikou. Pohledy přihlížejících Arabů říkaly jednoznačně, co by s námi udělali, kdyby nebylo desítek přítomných policistů.

Role této ulice v tragédii novodobých vztahů mezi Židy a Araby začala již v roce 1920. Pátého dubna toho roku zde Arab ozbrojený nožem zavraždil Michaela Grosse a také Avrahama Šmuela Hamati, který mu přispěchal na pomoc. V říjnu 2015 na tomtéž místě napadl nožem devatenáctiletý palestinský útočník Muhanal Halabi manželský pár Benettových. Odel byla těžce zraněna, Aharon byl zavražděn a smrtí zaplatil za odvahu rabi Nehemia Lavi, který přispěchal na pomoc a kterého vrah také ubodal. Zakrvácená Odel prosila o pomoc arabské majitele obchodů, ti se jí smáli. Pár dní nato, kousek odtud, napadla osmnáctiletá Arabka třicetiletého Izraelce nožem, zranila jej a on ji v sebeobraně zastřelil.

Tuto neděli odpoledne, kolem páté, se nože chopil dvaceti osmiletý Palestinec Abd al-Rahman Bani Fadel z osady Aqraba poblíž Nabulusu. Měl pětidenní povolení ke vstupu do Izraele, za účelem hledání práce. Vydal se na ulici El Wad, kterou zrovna šel také třicet dva let starý Adiel Kolman. Žil v malé osadě Kochav ha-Šachar (Jitřenka) v Samaří, asi 40 kilometrů od Jeruzaléma, v Jeruzalémě pracoval na vykopávkách v Davidově městě. Fadel ho napadl, došlo k potyčce, Adiel Kolman se bránil a zřejmě se pokusil ustoupit do postranní uličky, útočník ho několikrát bodl do horní části těla a uprchl. Místo vražedného útoku můžete vidět na videu z roku 2014, které jsem vám nabídl v druhém odstavci, zhruba ve třicáté vteřině, u těch dveří s obloukem. Těžce zraněného Adiela Kolmana provezli na malé terénní čtyřkolce úzkými ulicemi, přeložili do sanitního vozu, který jej dopravil do nemocnice Ša’arej Cedek, kde na následky zranění po několika hodinách zemřel. Pachatele na útěku zastřelili policisté. Otec dvou dětí zabil otce čtyř dětí a byl zabit také. I tak by se to dalo popsat. Vražednému útoku přihlíželo asi osm Arabů, bez pokusu oběti jakkoliv pomoci, ty policie později zatkla.

Jedna ulice, jedna země. Na jiném místě, na severu Samaří, byli jenom před pár dny zabiti dva vojáci, terorista do nich najel autem.

Palestinci poblouznění štvaním svých imámů a teroristického vedení v Ramallahu si slibují od útoků bůhví co. K uskutečnění jejich nesmyslného snu o vyhnání Židů ze země, kterou si ve svých skandováních nárokují „od řeky k moři“, tedy celou, je ale vraždění neposune. Izraelský ministr zemědělství Uri Ariel na pohřbu Adiela Kolmana řekl “Naší odplatou jsou osady a pevné držení země. Doufám, že budeme pokračovat ve výstavbě v Jeruzalémě a v Judeji a Samaří a jasně se rozhodneme, že mezi Jordánem (řekou) a (Středozemním) mořem bude jenom jeden suverénní stát – Stát Izrael.“ B‘‘H